Třináctka je prý nešťastné číslo... uvidím co provedu Michaelovi tentokráte. ;) 

Anděl bez křídel 13.

Michael se zhroutil k zemi a Jessica se zmateně rozhlédla. "Michaeli!"

Sesula se k zemi k němu, vzala mu hlavu do dlaní a položila mu ji k sobě do klína. Hladila ho po tváři a z očí se jí řinuly slzy jako hrách. 

Pohnul rukou a pohladil ji. "Jessie." šeptal chraplavě. 

Jessica propukla ve strašný pláč. "Co to je? Co se Ti stalo? Proč si mi o nich neřekl dřív?"

"Tiše, šššš. Jessie, teď už to stejně nezměníš." pousmál Michael a zavřel oči. "Mám Tě rád, víš to?" zašeptal a políbil ji na tvář, kterou skláněla nad jeho hlavou.

"Michaeli, ale Ty budeš vpořádku." pokusila se o úsměv.

"Nebudu. Já... už nikdy..." sykl Michael a dech se mu zadrhl v hrdle. Ruka, kterou držel Jessie mu ochabla a vyklouzla. 

Bezvládně ji ležel v náručí a její vnitřek rozervávala na kusy bolest, jakou ještě nikdy nezažila.

"Jessie!" kdosi s ní zaklepal, ale ona nebyla schopná vnímat. Bolest jí prostupovala každou buňkou a slzy, které by jí měly ulevit, byly jen na přítě

"Jessie, co je Ti?" křičel na ní nějaký cizí hlas. Vzhlédla a přez závoj slz viděla, jak se nad ní sklání Michael.

"Tohle je příliš kruté. Nehrajte si semnou!" zaječela a zhroutila se k zemi.

Vznesla se do vzduchu a něčí ruce ji pevně obejmuly. Pak už byla jen tma... no ano, tma. Zamrkala. Ležela na posteli. Rozhlédla se, ale nikdo tu nebyl. 

"Michaeli!" znovu propukla ve strašný pláč. Byla silná, ale tohle na ní bylo moc. Teprve nedávno ho získala a teď ležela kdesi pryč. Daleko od něj. Byla zoufalá, byla nešťatná a naprosto zničená.

Někdo vrazil do dveří. "Jessico!" vydechl a přiřítil se k ní. Pevně ji obejmul. "Tiše. Šsss..." a Jessica štkala ještě víc. Tohle jí řekl. Přesně takhle ji uklidňoval a pak, aniž by se rozloučil, prostě... "Ne!" křičela. 

"Jessie, netuším co Ti je, ale... sakra, Jessie, to jsem já Michael!" něžně ji pohladil, když se ho od sebe snažila odstrčit. 

Jessica se utišila a vzhlédla. "Miku?" šeptla. Nevěřila tomu a tak ho pořádně štípla do ruky.

"Au!" vylítl, jako když mu do zadku střelí brok. "Co děláš?" nechápal její chování. Nechápal teď popravdě nic.

Jessica se na něj vrhla a svalila ho na postel. 

"C-co je?" zásmál se Michael.

"Já nevím. Tys... umřel..." povzdechla si a obejmula ho.

"Uškrtíš mě!" bránil se Michael a snažil se jí od sebe odstrčit. "To oni. Jessie, klid. Vložili Ti do hlavy představu."

Jessica se na něj podívala uslzenýma očima a sevření povolila. "To bylo... příšerné!" popotáhla už jen z principu nosem.

"Podle toho, jak si se klepala... věřím." usmál se na ni smutnýma očima. Pak ale úsměv zmizel a Jessie cítila, jak se Michael stahuje se svými pocity dovnitř. Bylo tu něco, co jí neříkal...

"Proč ta změna? Kde jsou city?" upřela na něj uslzený pohled.

"Oni by to neudělali... nešlo by jim to, kdyby... kdybys jim to Ty sama nedovolila. Vím to, už jsem s nimi měl tu čest. Zkoušeli mi něco dát do myšlenek, ale já to odmítl. Nejsem žádný hrdina, ale vím co jsou zač a jak fungují."

Jessica nechápala. "Já to nechtěla!" bránila se. "Co jsou zač?"

"Na tom teď nesejde. Hlavní je... Jessie, nevím jestli je správné, abys tu byla." sklopil pohled do země a Jessica v jeho hlase slyšela slzy. 

Podívala se na něj. To snad nemyslí vážně!.... ne, evidentně to myslí vážně.

Zhroutil se jí svět. Co mu udělala, že... na tom nesejde, přesně jak říkal. Zvedla se z postele a korálky přišité na ozdobném pásu vydaly slabý zvuk. Podívala se mu upřeně do očí. Už věděla... "Ty si vážně myslíš, že bych Ti byla schopná ublížit?"

"Ne, Ty ne. Ale něco v Tobě..." zadržoval Michael slzy.

"Aha... dobře. Pak vážně bude lepší, když půjdu." sklopila pohled do země a odešla.

Ve svém pokoji se svalila na postel. Přemýšlela. Byla by vážně schopna mu ublížit? Ne, nevěřila tomu... a nebo snad..?

Zuuzcaa - nezabij mě. Já ale nemůžu za to jak se to vyvíjí..